Drsné Grónsko a firnová cukrárna na Rysech

Poslední top extrém, který jsem měl letos v hledáčku, byla Grónského lávka. Chystali jsme se tam dvakrát s Karlem Svobodou (Beton ski) a ani jednou ji nespatřili. Poprvé začátkem května jsme z Žabí věže pozorovali metry nafoukaného sněhu v severní expozici. Druhý den byl plán v osm sjet Červený žlab a v deset už stát připravený v Západní Volí štrbině. Jenomže Červený nás úplně dodělal a vyplivl dole na trávě až v poledne. Konečně za úplňku jsem vycítil šanci na třetí pokus. Úplněk, to znamená alespoň dva tři dny krásně. Karel se právě vrátil dobitý a šťastný z Chamonix, kam jsem pro nachlazení nejel zase já, takže nejistá návštěva Grónska ho nezlákala. Byl by to hrot. Už jsem nikoho nelanařil, jednak je to těžký sjezd, a jednak by mi to komplikovalo odjezd. Nemohl bych se rozhodnout z hodiny na hodinu. Takže opět sám. Úpěnlivě celý týden sleduji kamery a předpovědi, nakonec padla volba na pondělí.

Logistika a mentální příprava

V horkém nedělním odpoledni nenápadně, abych moc u sousedů nevzbuzoval pozornost, balím do auta kolo, lyže, spacák, atd…, jen na lyžáky jsem nejdřív zapomněl, byly už totiž ve skříni. No, ťuklo mě to na poslední chvíli. Měl jsem dobře promyšlený plán. Nebudu po náročném sjezdu šlapat na Rysy a potom dlouhou Mengusovskou k autu. Pojedu rovnou dolů a z Mořského oka na kole. Pošlapu jenom kousek pěšky z Černého stawu pod Rysy na Mořské oko. Parádní představa. Plán byl jasný. Spát v autě na Lysé Polaně. Ve dvě vstávat, ve tři vyrazit na kole z parkoviště pod Mořským okem. Ve 4h Mořské oko, v 6h začátek Grónského lávky, a jestli nejstrmější traverzy ve stínu nebudou zmrzlé, pak mezi sedmou a osmou sjezd na perfektním firnu. Není možné to promáchnout.

Přišla žena, právě se vrátila se sestrami z Beskyd. Jak mě viděla u auta, jenom pronesla: „To je nemoc, je dvacet stupňů a všechno kvete.“ - „No, jo, jsem nemocný. 14 dní už sedím doma. Potřebuji nutně spatřit hory a sníh a okamžitě se uzdravím!“ Jakmile položím lyže na sníh, budu u vytržení.

Grónského lávka

Všechno klaplo. V pět nad Černým plesem lepím pásy a pozoruji jednu dvojku na laně, jak po mírném firnovém poli pomaličku slézá k plesu. Chlap s babou, po zuby vyzbrojeni, vyrazili na Rysy už v deset večer za tmy a stejně nedošli. Holka úplně grogy…

Pozoruji oranžovou stěnu Grónského lávky. Překvapilo mě to tak brzy. V 6,16h lávka. Další překvapení, jak už spodní traverzový svah nad skalami je strmý, tak 47°. Traverzuji s jedním lehkým cepínem od Climbing Technology, že to bude ještě lehké a kurník, to se vybojím. Nepříjemný pocit na úvod. Ojedinělý kámen mě trefuje přesně do svalu pod kolenem. To místo mě bolelo ze stání a čekání na odměk v Červeném žlabu.

Jak říkají duchovní zasvěcenci, bouchneš se tam, kde máš karmu. – „Auúú´.“ – Moje oblíbené rčení je: „Kámen tě netrefí, kámen tě vidí, kámen tě má rád.“ Takže to bylo ostré varování! Něco jako: „Bier čopke a migej!“ Tzn., rychle zmiz! Tak jsem si ještě vyprosil, ať můžu aspoň do půlky, abych tu lávku konečně spatřil. Sněhová sprška daleko ode mě přišla jako odpověď.

Následoval žlábek asi 45°, dost dlouhý, a pak první sněhová pláň. A tady jsem to varování pochopil. Strmost už k padesáti stupňům. Svah do trychtýře a měkká firnová vrstva na možná půl metru sypkého, či měkkého sněhu. Došel jsem akorát pod první hřebínek, za nímž je 55° traverzový žlábek a kousek dál napojení narovnání lávky. Dál plochy vypadaly jako autobusy připravené na rychlý odjezd zpět na Mořské oko.

Udivila mě ta expozice, jsem na něco zvyklý a většinou se v těch extrémech cítím dobře, ale tady ten přímý pohled přes skály na celé délce sjezdu, bez možnosti zachytit se okem na nějaké věžičce, ve mně vyvolával děs a hrůzu. Tak rychle vyrobit plošinku pod skálou na trochu zmrzlém sněhu, nasadit lyže, vzít „čopku“ a „migat“ dolů! Ale hezky pomaličku, nejprve jeden oblouk, počkat až odjede splaz, zavíří dole v trychtýři žlábku a s hučením přeletí přes skály, a pak teprve druhý. Silné zážitky.

Konečně traverzová pláň, akorát natavený firn a rychlé a ostré oblouky až do bezstressové zóny pod Rysy.

Malé Rysy a sny o Grónském

Konečně lepím pásy a v pohodičce na tvrdém firnu ve stínu šlapu na vytoužený vrchol Malých Rysů. Jasnou linku jsem si vyhlédl už vloni z Východního Mengusovského štítu – jel jsem tehdy na západ. Z Mengusů právě hučely splazy. Přemýšlím o Grónském. Vlastně to vůbec není na sever, celá lávka je sice severně sklopená, ale celá orientovaná na východ. Musel bych být nahoře v 6h ráno, aby šla jet, jenomže to by zas byly zmrzlé traverzové žlábky, které jsou odvrácené. Bude to těžké, velmi těžké vychytat. Nechápu, jak to mohli jet Peťovci po jedenácté. Psal, že pláně už byly ve stínu a dobrý firn. Možná byly mraky. Lávku jsem pozoroval z Rysů a nebyla ve stínu ani ve dvanáct! A jet v prašanu jako Rasťo Peťo na kameře, na to bych asi neměl odvahu. Vjet tam potom do nějaké metrové návěje… Není tam moc prostor ujíždět splazům. Grónského lávka se pro mě tím dnešním zážitkem stala velkou výzvou. Konečně si ji plně vážím. Chyběl mi dostatečný respekt a hory mě vytrestaly. To je dobře! Třeba mít neustálou pokoru! Objevil jsem však několik pozitiv. Narovnání je stejně orientováno jako zbytek lávky, takže aspoň tady půjdou podmínky dobře odhadnout. A dále, je to překvapivě krásné a rozmanité lyžování, žádné nudné traverzování. Začíná se mi to líbit víc a víc! Těším se na to! Za rok?

Tak a můžu si užívat Rysy, luxusní rozhledy a firnovou parádu. V půl desáté stojím na Nižných Rysech a jsem nadšený, kolik je tu koncem května sněhu. Akorát je už nasvícený západní svah. Překvapuje mě, že dole nikdo není, jen jedna dvojka se pomaličku šine vzhůru sněhovým polem. Asi je pracovní den, říkám si. Stejný výjev potom na Rysech v půl dvanácté. Ve žlabu pořád ta stejná dvojka a dole nikdo. Ten samý úkaz, který často zažívám v Tatrách: teprve ve dvanáct se všichni vyrojí z údolí. Dojedu kolem jedné na Čarny staw a tam davy lidí v šortkách a nízkých pohorkách směřují na Rysy. Mnozí nemají ani hůlky! No, nevím, kam v té odpolední břečce doplavou, moc daleko asi ne…

Krásná linie v severní stěně z Rysů

Po řadě. Z menších Rysů mě čekal pěkný sjezd po rovné akorát odměklé pláni pod severní svahy Rysů. Obtížnost „MST“, modrý středně těžký, těším se i na takové sjezdy. Shora jsem si prohlídl krásnou linku severní stěnou Rysů mezi skalkami, vlevo od hlavního žlabu při pohledu zdola. Ten klasický žlab, či rampu, se mi jet nechtělo. Připadalo mi to nezajímavé jet rovně dolů v mírném sklonu. Tady jsem našel stěnu jak z Končisté na východ. Stoupám na mačkách po ještě zmrzlém firnu, do kterého shora nakukuje slunce. Linka se ukazuje jako skvělá. Jsem nadšený. Sklon na sto padesáti metrech neklesá pod 45°, většinou odhadem 46 a 47°. Dolezu přímo na malý vysněžený vrcholek nad sedélkem pod hlavním vrcholem Rysů. Pode mnou hladká firnová pláň. Pozoruji, že Východní Mengusovský by při dobrých firnových podmínkách šel sjet i do Čarnostawowského kotle a dolů na pláně. Vidím celou Grónského lávku, jak se stále koupe ve slunci, ale nic z ní nejezdí, to se divím. Je v ní sněhu ještě na 14 dní, pokud ji blížící se bouře nespláchne.

Chvíli meditace a před dvanáctou si vychutnávám opravdu skvělou jízdu velmi podobnou té z Končisté. Je to trošku lehčí expozičně, ale technicky mi to připadá stejné, S3+ E2, „ČST“, červený středně těžký podle klasifikace Mira Peťa. Jízda po pláních v kotli pod Rysy, jedna báseň, dlouhý sjezd. Vychutnávám si odkloněné plochy s lepším firnem. Od plesa se vynořují šňůry turistů. Nevěřícně si mě prohlížejí a otázkují. Zvláště když kolem Mořského oka ještě tlačím kolo. Navlečený a v přilbě, abych věci nemusel cpát do malého batůžku, vypadám mezi posvlíkanými cepry jako exot. Divím se, že v takových skvělých podmínkách nepotkávám jediného skialpinistu. I v sedélku nad žlabem byla jen jedna stará stopa!

Sedím u piva na terase mezi stovkami lidí, dávám se s nimi do hovoru, a užívám si báječné pocity z nádherného dne v nejkrásnějších velehorách na světě… Já ty Tatry potřebuji pár týdnů nevidět, abych vůbec mohl vyjet do Alp. A to ještě mě tam musí někdo odvézt, protože jakmile si představím ty stovky kilometrů, tak hned zase jedu radši do Vysokých Tater. Je to pohádka, co tu máme a žijeme v ní…

Rosťa Tomanec