Skialp: Dlouhé noci

 První pokus, Široká a Žltá veža.

Vždycky mi Karel psal, že jdou „dlouhé dny“, když jeli se Simonem trénovat „přechod“. Nyní na jaře se ovšem dny změnily na „dlouhé noci“! Vstávám doma, v Oldřichovicích u Třince, v jednu po půlnoci a ve dvě sedám do auta směr Smokovec. Je druhá půlka března, pátek. Přichází sms od Karla, „za hodinu vyrážíme, drž palce, užij svůj den.“ Tuto zimu spolu jezdíme po „smskách“. Každý máme jiné cíle. Já vrcholy a těžké sjezdy, Karel přechod a těžké sjezdy. Občas se však přece potkáme, jako v Železné kotlině pod Drúkem. Anebo jeho tečku pozoruji ze Zlobivé…

Ve tři vyrážejí se Simonem z Brnčálky do Posledné štrbiny, pak Jordánova a dolů na Térinku a dál. Když vše vyjde, setkáme se pod Priečným sedlem, jdu na Širokou vežu, 2 461 m. Dělám rekord, jak v autě – miluji pomalou jízdu, tak na pásech, taky jsem vždy pomalejší než kluci a v půl osmé míjím Karlovu a Simonovu stopu v opuštěné Velké Studené dolině.

Den je fantastický od rána. Dvě tečky pozoruji pod vrcholem Studeného sedla. Ještě je čeká dlouhý boj a mně taky. V půl deváté jedu v prašanu i firnu krásné žlábky ze Široké veže, které napojím na žlab z Priečného do Velké Studené doliny. Pak rychle pokus v Centrálu Javorového, konečně nějaký pořádný „černý“ sjezd. Práh si věřím, že dám i přes skály, ale nad ním je nestabilní sníh. Pod firnem ještě prašan, nechci sjezd zničit velkými splazy a mizím zase dolů.

Věřím ve sněžení příští dny, které se ale změní v déšť a linka je pohřbena, definitivně pro letošek? Věřím, že ještě šance přijde! Pak Strelecká, překvapivě krásný strmý žlábek na SV ještě v prašanu a stoupání monumentálním kuloárem do Sedla za Prostredným. Z něho pod vrcholem mě zlákají žlábky ve stěně Žlté veže. Vyškrábu se úzkým žlábkem co nejvíc to jde a v parádním firnu ve 45° se řítím zpět do kuloáru. Pak ještě vrchol na botách, sjezd sedla a domů. Sledovat, jak se bude dařit mým dvěma kamarádům. Předpověď na sobotu „very bad“! Silný vítr a sněžení. Přesto věřím, stejně jako oni, že to už dají. Odhad počasí stojí hodiny denně za počítačem…

V půl osmé přijíždějí na Mořské oko, splnili plán, spojit dvě etapy. Karel píše, že půjdou zase už v noci, aby stihli nejtěžší místo třetí etapy, Spádovou dolinku ještě před zhoršením počasí. Nakonec, ale stíhají právě začátek zhoršení a už kolem nich jezdí splazy. Jeden shazuje Karla, výstraha hor. Kousek ho vleče, než ho propustí, ale pro jistotu mu zabavuje lyži. Chvíli oba hledají, ale v mlze a dalších splazech je to marné. Obtížně vybojují Bielovodskou dolinu a dojezd po jedné na Lysou Polanu. Konec.

Druhý pokus. Kežmarský štít.

Telefonujem si o počasí a „netermínování“ dalšího pokusu. Říkám, že ideální je pátek, a potom zase ponděli/Úterý, ale to nemůže v práci. Tak píše, že to asi zkusí Ne/Po. Neděli nevidím jako dobrou, hodnotím, jako „dost bad“. Karel to ví taky. Nakonec sází vše na jednu kartu, jak říká, „tahám si v práci žolíka“. Prostě do práce volá, že nepřijde ani v úterý, má náročný projekt v Tatrách a hotovo. A to je advokát… Simon už taky neví, jestli bude mít ve středu v nemocnici ještě místo…

Takže v pondělí sms, že vyrážejí ještě o hodinu dřív, a zda se v úterý sejdem, zda budu v Tatrách? No jasně, že budu, chystá se „best day“ a pojedu Kežmarský a večer na Brnčálce nebo pod. Večer ještě přichází zpráva: “Čau Rosťo, zdravíme z Oka. Dneska super výstupová podmínka, tak to nakonec nebyl ani takový očistec jako minule . Dej na Kežmaráku bacha, dneska bylo poměrně dost tvrdo…“ Zítra to změkne, to už vím. Usínám pozdě, Jsem dvojnásobně napjatý, za ně i za sebe. Vlastně trojnásobně. V neděli, jak jsem čekal „bad day“, tak opravdu byl velmi, velmi … smutný. Dvě úmrtí a jedno ze Zbojnické chaty. Znal jsem ho, zasáhlo mě to. Martina Elka ještě víc, tak zrušil svůj podnik s Vetroplachem. Chtěli v pondělí vlastně taky na „přechod“. Nakonec vyrazili v úterý na část etapy, ale to jsme nevěděli my tři… A tak se budím o hodinu dřív než budík a vyjíždím.

V jednu už jedu. 4,20h šlapu z tatranské Lomnice. Po šesté už nad Skalnatým plesem pozoruji východ slunce. Kežmarská priehyba nádherně vysněžená. Linku mám nakoukanou z videa Karola Košťála, který to s Dominikem jeli před dvěma lety. Nadšený z ní byl i Drak Martin. Po zmrzlém firnu se mi nádherně stoupá. Z prvního žebra vlevo od žlabu z Huncovského sedla vidím, že i traverzový úzký žlábek je také dobře vysněžený. Ve žlabu do Priehyby trošku sevřený žaludek při pohledu dolů. Čtyřista metrový žlab končí sto metrovou skalní stěnou. Na lyžích si však věřím, firn bude měkký akorát, téměř bez stressová jízda v nádherném kuloáru. V půl deváté píšu Karlovi: „Vrchol, FANTASY, podmínka skvělá, půjdu vám z Biele vody naproti.“ Povzbuzující odpověď přichází záhy: „Super! Užij sjezd a opatrně! My nad chatou Tanap a valíme hore. Našli jsme lyži . Teď to bude o morálu. Nádhernej den to je!“ … A za nimi se tiše plížili dva indiánští zvědové, Martin a Martin…

Jízda skvělá, dokonalé podmínky. Vychutnávám si každý oblouk. Jistota na lyžích! Jdu se podívat do Cmitera, je deset hodin. Cmiter po třech „zmrzlých“ dnech stále překvapivě drží a měkne v tom horku jen povrch. Že by ještě Tatarka a Mirove Peťove narovnání. Cmiter v podmínce, můj strach, způsobený otočením před dvěma lety v mokrém a ledovém, hned padá. Pod Velkou Vidlovou vežou vidím, že narovnání, ani spodek žlabu Tatarkova sjezdu nepůjdou, trčí skály. Pokusím se alespoň dát Cmiter zleva jako Miro. Levý úzkým žlábkem při pohledu shora. Najedu tam ovšem zase jinak než on. Nejprve středem Cmitera, pak doleva mezi balvany. Přeskočit malý ledík, asi metr a půl do úzkého žlábku mezi skály. Pak šusem krátké zúžení a jsem v tom žlábku, který Miro na videu jede šusem, ale z nižší výšky. On skály nadjel, a potom sjel do žlábku nade mnou shora. Žlábek do 50° je už v pohodě, je tu dost sněhu. Nejtěžší je ten nájezd buď jako Miro anebo přeskočením balvanu zleva při pohledu zdola jako já, kde to je přes padesát, ale jen metr, dva.

V poledne v baru na Skalnatém posílám report Karlovi a hned přichází odpověď, že u nich taky vše „v cajku“ a zdraví od Čierného Javorového plesa. Těšíme se na setkání, to ještě netušíme, jak velké bude. Na Brnčálku totiž za nimi odpoledne doráží i oba Martinové, takže večer v dolině Kežmarskej Bielej vody se scházíme v pěti a sršíme nadšením! Karel se Simonem jsou sice „zbití jak psi“, ale z posledních sil se ještě radují a sdělují dojmy s námi. Mluvíme jeden přes druhého. Karel vypráví, jak v dolinách Velké Studené a Dračí zase spal a stejně svůj čas stáhli o hodinu. Na Mořské oko 15,5h a na Brnčálku 10. Celkem 5 661 výškových metrů! 15 sedel a 13 dolin! Dohromady tedy o hodinu a čtvrt později než Tatarka, který ovšem šel tři dny, a tím víc odpočíval.

Martin Elias letos Karla se Simonem předběhl o měsíc a půl. Šel sám také tři dny, ale na těžších lyžích a ještě zajížděl zpět na Popradskou chatu, takže potřeboval o pár hodin víc. Simon s Karlem si půjčili z Alpsport.cz lehké Movementy Response X-Series. 0,98 kg jedna při délce 169cm! Jezdil jsem na nich prosinec, leden, vím, jak je na nich pohodlné šlapání i lyžování. Druhý pokus jel Karel na modelu Movement Vertex, které jsou trochu užší pod patou, 84, Response jsou 89mm. Jsou však trochu tvrdší, což je lepší na tom betonu, který vládne zrána.

Můj okruh, Prostredný hrot, Černý štít, Belasá veža.

Večer jsme usínali každý s jinými plány. Karel se Simonem ve vlaku do Prahy. Já klasicky v autě s myšlenkami na Prostredný hrot, že by snad šla ta černá linka, když vede vysoko a Martinové, jestli ještě této týden vyrazí na přechod. Elko ještě špekuluje, že by vyrazil se mnou, i když má rozdělaný byt…

Ráno v 6,30h jsem už pod nazlátlým Prostredným hrotem. Dole led, uprostřed vytáté a nahoře trčí skály, zkrátka byl by to hrot. Že jsem já nešel rovnou do Velké Zmrzlé! A zklamaný valím temnou zmrzlou Malou Studenou do Baraního sedla. Ze sedla beton. Potkávám zde dva Poláky pěšky, jeden mě fotí mým foťákem. Černý štít v 9h už pořádně na slunci, a tak s malou dušičkou lezu na Černou terasu vedle sněhového žlábku po skalách. Na lyžích dolů svah přece jenom zatížím míň! V půl desáté jsem pod vrcholovými skalami, kam se dá vůbec vystoupit. Firn je ještě celkem výborný a nádhernou rychlou jízdu s dlouhými oblouky si opravdu vychutnávám.

Ve velké Zmrzlé přitom stále beton a flaška je úplně test tuhosti a hran mých lyží. Zvládají to, jak u nich předpokládám na výbornou a mažu pro energii na Brnčálku. Pivo, polévka a přicházejí první skialpinisté… Já už výpravu v půl jedenácté skoro za sebou. Z posledních sil se rozhoduji podívat do žlabu z Belasé veže tak, jak píše Bohuš Štofan. Žlábek je fakt krásný a lehký, vlévá mi nové síly. Taky jsem notně zpomalil, takže jsem perpetuum mobile. Pomalu mohu jít pořád…

Navíc si vyhlídnu stěnku vpravo od žlabu s úzkým zatočeným žlábkem. Na Belasou vežu to sice zase nejde až na vrchol, ale to mi dnes nevadí. Z hřebene vede krátký strmý a úzký žlábek, nejtěžší místo. Výhled na sever je úchvatný, v dolince pod Kolovým sedlem nádherný bílý kuloár s lákavými sjezdy. Vrhám se do zmrzlého žlábke, pak ještě padesát metrů ve 40°, vpravo zmrzlé skály, vlevo dobrý firn a odbočuji a přehoupnu se vlevo na sněhový hřeben nějaké kopy. Sníh už notně natavený. Valím rychle, ať to neshodím. Malý splazík trestá moji troufalost a udělám kotrmelec. Pak malý skok přes odtopené skalky do žlábku a parádně až dolů.

Dole v lese v Kežmarské Biele vodě jehličí a hlína na sněhu, takže celý vjedu do potoka, ať ze mě spláchne tu špínu, a pak už jen půlhodinky pěšky na Bielou vodu. Chataři se zrovna vracejí ze směny a berou mě do Smokovce. Těším se domů. Pocit, jako bych zde strávil týden. Tak to mám rád! Ještě koupel v Kalamenech, v tom přírodním termám a šťastný u večeře doma!

Díky moc hory i lidé!

Rosťu Tomance podporuje CLIMBING TECHNOLOGY.CZ a ALPSPORT.CZ